Veřejnou debatu v poslední době rozvířila upoutávka na nový dokumentární film pana Klusáka, ve kterém se snaží zmapovat sexuální predátory, kteří k lovu svých obětí využívají sociální sítě a skryté identity. Tomu povyku se vůbec nedivím. Jedna věc je samozřejmě vidět odpuzující momenty, kdy dospělý muž onanuje před 12 letou dívkou (naštěstí „jen“ figurantkou), druhá věc je ovšem si uvědomit, jak strašně rozsáhlý tento problém je. Virtuální svět není tak bezpečný, jak si mnoho lidí myslí a na naše děti v něm číhá mnoho nebezpečí a nástrah. 

Je to zhruba rok a půl, co jsem v jedné televizní debatě na toto téma upozornila. Tenkrát se zvedl silný hlas nelibosti v duchu, že chci cenzurovat internet. Mohlo by mě samozřejmě uspokojovat vědomí, že ti stejní lidé, kteří mě tenkrát nemohli přijít na jméno dnes pod dojmem těch hrozných obrazů volají po tvrdém zásahu. Jenže neuspokojuje, já jim svým způsobem rozumím. Internet je bezesporu jedním z nejzásadnějších vynálezů moderní doby. Nejde jen o to, že umožňuje dostat se v podstatě komukoliv k libovolnému množství informací, ale i o to, jak a na jakou vzdálenost dokáže propojovat jednotlivé lidi. Komunikace a informace jsou úhelným kamenem dnešní doby. Proto je svoboda internetového prostředí mimořádně důležitá. Jenomže se svobodou musí přicházet i odpovědnost. A internet je sice vynikající sluha, ale velmi zlý pán.

Klikni a buď (ne) štastný

Nebavíme se tu pouze o fenoménech jako kyberšikana a sexuální obtěžování dětí, jde i o fakt, že drtivá většina rodičů vlastně neví, co si jejich dítě na internetu prohlíží, nebo co sdílí s ostatními. Navíc vznikají nové sociální sítě, o kterých nemají rodiče ani tušení, že existují a jsou stále nebezpečnější. Kapitolou sama pro sebe jsou také algoritmy sociálních sítí, které de facto pobízí uživatele je otevírat několikrát za den a tím vytváří svým způsobem  závislost na těchto sítích.  Sociální sítě každou činnost “odměňují” a doplňují líbivými zvuky a znaky, vyvolávající momentální pozitivní emoce. Celý proces třeba získávání lajků vytváří v mozku endorfiny a člověk se na nich postupně stává závislý.

Zároveň uzavírají uživatele do vlastních sociálních bublin a ten má pak pocit, že to, co se odehraje uvnitř jejich online zrcadlové komnaty má nějakou důležitost a pravdivost. V reálném světě pak často tvrdě narazí, nemají trpělivost, neumí vyvinout usilí překonat problémy, něco vydržet. Kor pro děti, které ještě nedokáží kriticky posuzovat přijímané informace je tento fenomén často fatální. Pod dojmem online výsměchu a pranýřování často sáhnou k sebepoškozování či dokonce sebevraždě. 

A to v tomto příspěvku úplně pomíjím, jak rozsáhlé je obchodování s našimi daty a daty o našich dětech a kde všude s nimi obchoduje. Co nyní potřebujeme ze všeho nejvíc je skutečně otevřená, veřejná debata nad tímto stále se rozrůstajícím problémem. Celou věc nejde zamést pouze tím, že tady máme paragrafy, které sexuální obtěžování, nebo kyberšikanu řeší. Ty je totiž řeší vždycky až ex post, až když je oběť. Jenomže ty oběti jsou mnohokrát děti, na kterých to může zanechat letité, psychické problémy. Nad tím nelze mávnout rukou. 

Říkala jsem to již na začátku a ráda to zopakuji, svoboda je důležitá, ale neméně důležité je, aby šla ruku v ruce s odpovědností. Nevolám po hysterickém zákazu, či nějakém drakonickém omezení, volám po seriozní debatě na téma, jak těmto jevům předcházet a jejich negativní dopady minimalizovat. Uznávám, že daň za svobodu je někdy vysoká, ale odmítám jí platit zdravím našich dětí.

Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.