Slavíme 101 let výročí samostatnosti republiky. V našich zeměpisných šířkách se stalo takovým zvykem, že své vlastenectví skrýváme. Dávat ho na obdiv se považuje pomalu za společenské faux pas. Považuji to za ohromnou chybu. Jak řekl Tomáš Garrique Masaryk: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným“.

Znáte ten pocit, když se vracíte domů z ciziny a jen co přejedete hranice, svět kolem vás vám přijde známý a tolik rozdílný od toho u sousedů? Cítíte se vítáni, cítíte se jako doma. Žijeme totiž v úžasné zemi, s mnoha památkami, které nám dnes a denně připomínají tvůrčí dovednost našich předků. V zemi s působivými a živými tradicemi, s lidmi srdečnými a přátelskými. V  zemi s krásnou přírodou, s hustými lesy a vonícími rozkvetlými loukami. Prostě zemský ráj to na pohled. Doslova!

A teď si k tomu připočtěme tu nesmírnou oběť mnoha lidí, na válečné útrapy, na dobu komunistické tyranie, na to, co museli naši rodiče a jejich rodiče prožít, aby nám tuto zem zanechali ve stavu, ve kterém je nyní. Láska k vlasti totiž neznamená nějakou snahu se povyšovat nad ostatní, ale naopak vnitřní cit a vztah k vlastní zemi a touhu jí zlepšovat pro své děti. A to bychom veřejně najevo dávat rozhodně měli. Je jedno jestli to uděláte tím, že vyvěsíte národní vlajku, půjdete na nějakou oficiální pietu, nebo prostě jenom s rodinou někam ven. Způsob není důležitý, důležitá je opravdovost.

Láska zároveň někdy znamená, že si musíte přiznat i ty nepříjemné věci. Komunisti jsou díky současné vládní koalici opět fakticky u moci, vykřikujíce své oplzlosti o tom, jak invaze vojsk Varšavské smlouvy vlastně nebyla invaze a ty desítky mrtvých byly pouze oběti dopravních nehod.

Je potřeba se probrat z iluzí slibů a marketingových příběhů. Po šesti letech slibů hnutí ANO a socialistů o nových dálnicích je rychlejší jet z Chebu do Třince přes Německo a Polsko. Slibovali nízké daně a přitom máme nejvyšší daňové zatížení za posledních 25 let. Místo slibů o malém a levném státě, který nikoho neobtěžuje dusí tento stát živnostníky i zaměstnance novými povinnostmi, šmírováním a stále se rozrůstající byrokracií, kde vše funguje jen jakýmsi samospádem.

Jako společnost jsme rozděleni více než kdy před tím. Hádáme se o všem a o co více bezvýznamnou věc se jedná, o to jsou protichůdné strany vzájemně nevraživější. Každému, kdo tuto zemi skutečně miluje, nemůže být tento stav lhostejný. Ale na konci každého tunelu je světlo. To světlo je právě láska k vlasti a touha předat ji svým dětem lepší a cennější, než jsme ji zdědili. 

Přeji této zemi hodně lidí, kteří jí upřímně milují – hodně opravdových vlastenců, aby bitvy této doby zvládla úspěšně. Přeji České republice, aby byla stále tím rájem, nejen na pohled, ale hlavně pro život.

Tak pán Bůh s námi a zlé pryč